Obyčejně neobyčejný život..
´´Zase ráno, zase večer, zase něco jen musím.
Nechce se mi do práce, nechce se mi číst, nechce se mi fungovat, jen bych spala a jedla.
Nikoho nepotřebuju, nepotřebuju pomoc, protože každý jen něco chce a mě nikdo doopravdy nepotřebuje. Proč mi někdo nepomůže, to nikoho nezajímám ?
Nemám lásku, teda mám, ale není tady.´´
Toto se mi honilo hlavou před pár měsíci.
Největší zlom pro mě byl uvědomění se. Uvědomění sebe samé.
Kdo jsem a co dělám, co dělám sama sobě. A sama sobě jsem taky ubližovala.
Nikdo z nás nechce slyšet, že si za své problémy můžeme samy, ani já to slyšet nechtěla.
Tohle není nějaká motivační příručka jak být šťastná, ale jen příběh někoho kdo si myslel, že všichni okolo jsou zlí, jen nikdo nevidí to co cítím.
Skutečnost je taková, ano v okolí jsou i zlí lidé, ale taky hodně lidí vidí jak se cítíte jen prostě neví co říct, co udělat aby vám pomohli.
Řeknou, že si za to můžeme samy, špatně. Řeknou, že je ten a ten špatnej, ale to nás jen utvrdí v tom co si myslíme a vlastně jen chceme toto slyšet, špatně. Ano, není na škodu slyšet, že to někdo vidí jako vy, ale je zase potřeba zmínit to, že se nemůžeme jen motat v kruhu a odsuzovat okolí.
Když mi první člověk řekl, že je vlastně největší problém ve mně, zuřila jsem, brečela a daného kamaráda jsem, jak se lidově říká poslala někam.
Pak tu byl člověk, co mě upozornil na to, že to co mi ten kamarád řekl, není úplně špatně, jen to prostě dost špatně popsal a jelikož není tak citově zdatný jako já nebo moje daná spřízněná duše, mohlo to působit chladně a neosobně.
I to jsem pomalu nechtěla slyšet, ale už tam bylo zaseto malé semínko naděje, o které jsem ale sama neměla ani tušení.
Postupně jsem začala snižovat, nároky na okolí co se týče mé osoby, začala jsem okolí víc vnímat a nepovyšovat své problémy nad ostatní. A uznávat i jiné pravdy, i když moje byla jiná.
Sice bylo pár kopanců jak z mé strany tak druhých, ale zvládala jsem to.
Když ale pracujete na své hlavě na své psychice, tělesná schránka může být čím dál tím víc vyčerpaná, a to se stalo právě mě.
Přišlo na mě ještě několik zkoušek, nakonec jsem se, ale jednoduše zhroutila.
Lidé co se o vás zajímají jen na dobré slovo, tedy jen vyslechnou a slyší co potřebují a pak už vás nevnímají, to jsou lidi co jen berou a něco potřebují a bohužel i mezi těmi my žijeme.
Tehdy jsem ještě s těmto lidmi neuměla vzdorovat racionálně a v klidu, neříkám, že teď už ANO, už díky mé povaze výbušného melancholického cholerika /ježíš/ a v té pasti co jsem byla, nebyl nikdo kdo by mi pomohl, mě pohltil stres a moje mysl vypla a já jen tupě vše odkývala.
V té době jsem udělala dobře, dnes už bych se k tomu postavila jinak a hlavně tak, že bych si ušetřila další výstupy a neklid jak doma, mezi kolegy a přáteli tak u mě v mé hlavě.
Neustále se sebou bojuji, je to to nejtěžší k čemu jsem se v životě rozhodla, nebýt jiná, nechci být optimistické chodící zářící slunce, chci jen být klidné vyrovnané cosi co nemá každý rád, nepotřebuji být oblíbená.
Ale potřebuji se chovat tak, aby mě každý pochopil, kdo jsem a, aby mě slyšel /někdy vysvětlím/.
* Byla jsem absolutně nevyrovnaný člověk, a vím, že je nejdůležitější hlavně to, že to vím!
Taky mě najdete -> YOUTUBE
a taky tady -> INSTAGRAM
Vaše Foxí
